Rok se pomalu chýlí ke konci a s ním přicházejí i tradiční mikulášské jízdy.. A s nimi i vzpomínky. Ty nejsilnější budou asi navždy patřit mikulášskému parnímu expresu Bouřňák roku 2002...
Tehdy mi bylo 13 let a jízdy na Moldavu jsem znal pouze z vyprávění. Pamatuji, že přípravy na "Bouřňák" byly mnohem důkladnější, jak na předešlé akce, které jsem do té doby navštívil. Spočívaly ve studování map, kde každý z nás musel vědět co má v daný okamžik dělat, kde se vždy sejdeme a jakým vlakem "expres" předjedeme tak, aby se nic neponechávalo náhodě. Nutno podotknout, že celé dění poté probíhalo ve spěchu a žádný mobilní telefon nebyl, vše muselo vyjít. Akce pro nás začínala velkým shonem už brzy ráno. Prvním nelehkým úkolem bylo, dostat se do Krušných hor včas. Brzy ráno jsme odjížděli autem do Jablonného v Podještědí, abychom stihli osobní vlak do České Lípy s odjezdem ve 4:31. Po dalších přestupech v Děčíně, Oldřichově u Duchcova a Louce u Litvínova jsme se konečně dostali v 8:43 do stanice Hrob. Zde se vždy daly udělat dva záběry, díky asi 50-ti minutovému pobytu kvůli divadelnímu představení. První na mostě a druhý kdesi za stanicí. V čele jela na tomto úseku přípřež lokomotiv 464008 a 4342186. Po dobu co vlak stál v úvraťové stanici Dubí, šel předjet "osobákem" do zastávky Mikulov. Po odjezdu "motoráku" ze zastávky do tunelu, kde měl pomalou jízdu jsme mohli běžet přímo za vozem, který nám tak pěkně svými "konci" svítil na koleje..
Na druhé straně nás pak čekal úplně jiný svět, ledové království, v podání omrzlých kopců, kde bylo vše pečlivě obaleno ledovými jehlicemi. Pražce byly namrzlé a každý měl co dělat, aby se udržel na nohou. Taková byla atmosféra na výjezdu z Mikulovského tunelu, kde vznikl i můj další záběr na klatovského "kremáka" 5340432. Víc už pro dokumentaci tehdy udělat nešlo. Vlak pomalu dojel do Moldavy v Krušných horách (792 m. n.m.), kde se po dozbrojení a údržbě všech tří "tahounů" vydal ná zpáteční cestu, z kopce. Tak nějak chutnaly jízdy na Moldavu, které se asi na vždy vryjí do našich pamětí. Není to jen proto, že každý z nás dělal maximum co tehdy uměl, ale i náladou Moldavské trati a okolních Krušných hor od jejichž strání se odrážely hlasité výfuky parních lokomotiv, pověřených nelehkým úkolem. Odvézt vlak šplhající se místy rychlostí okolo 5 km/h po úbočích zdejších kopců až k samotným hranicím, do stanice, kterou by nejlépe asi popsal bývalý zdejší výpravčí Adolf Branald... Moldavy v Krušných horách.
Tehdy mi bylo 13 let a jízdy na Moldavu jsem znal pouze z vyprávění. Pamatuji, že přípravy na "Bouřňák" byly mnohem důkladnější, jak na předešlé akce, které jsem do té doby navštívil. Spočívaly ve studování map, kde každý z nás musel vědět co má v daný okamžik dělat, kde se vždy sejdeme a jakým vlakem "expres" předjedeme tak, aby se nic neponechávalo náhodě. Nutno podotknout, že celé dění poté probíhalo ve spěchu a žádný mobilní telefon nebyl, vše muselo vyjít. Akce pro nás začínala velkým shonem už brzy ráno. Prvním nelehkým úkolem bylo, dostat se do Krušných hor včas. Brzy ráno jsme odjížděli autem do Jablonného v Podještědí, abychom stihli osobní vlak do České Lípy s odjezdem ve 4:31. Po dalších přestupech v Děčíně, Oldřichově u Duchcova a Louce u Litvínova jsme se konečně dostali v 8:43 do stanice Hrob. Zde se vždy daly udělat dva záběry, díky asi 50-ti minutovému pobytu kvůli divadelnímu představení. První na mostě a druhý kdesi za stanicí. V čele jela na tomto úseku přípřež lokomotiv 464008 a 4342186. Po dobu co vlak stál v úvraťové stanici Dubí, šel předjet "osobákem" do zastávky Mikulov. Po odjezdu "motoráku" ze zastávky do tunelu, kde měl pomalou jízdu jsme mohli běžet přímo za vozem, který nám tak pěkně svými "konci" svítil na koleje..
Na druhé straně nás pak čekal úplně jiný svět, ledové království, v podání omrzlých kopců, kde bylo vše pečlivě obaleno ledovými jehlicemi. Pražce byly namrzlé a každý měl co dělat, aby se udržel na nohou. Taková byla atmosféra na výjezdu z Mikulovského tunelu, kde vznikl i můj další záběr na klatovského "kremáka" 5340432. Víc už pro dokumentaci tehdy udělat nešlo. Vlak pomalu dojel do Moldavy v Krušných horách (792 m. n.m.), kde se po dozbrojení a údržbě všech tří "tahounů" vydal ná zpáteční cestu, z kopce. Tak nějak chutnaly jízdy na Moldavu, které se asi na vždy vryjí do našich pamětí. Není to jen proto, že každý z nás dělal maximum co tehdy uměl, ale i náladou Moldavské trati a okolních Krušných hor od jejichž strání se odrážely hlasité výfuky parních lokomotiv, pověřených nelehkým úkolem. Odvézt vlak šplhající se místy rychlostí okolo 5 km/h po úbočích zdejších kopců až k samotným hranicím, do stanice, kterou by nejlépe asi popsal bývalý zdejší výpravčí Adolf Branald... Moldavy v Krušných horách.Text: Martin Holub
Foto: Petr Holub ©
Foto: Petr Holub ©
Žádné komentáře:
Okomentovat